středa, 05 červen 2024 08:54

Horizon Hydrogen Grand Prix Ostrava 27.-28. května 2024 - národní finále Doporučený

Napsal(a)

V následujícím článku se můžete dozvědět, jak si náš HC Verva Racing Team 44 nedávno počínal v Ostravě.

V pondělí 27. května 2024 jsme se vydali do Ostravy v sestavě, kterou společně s vedoucím Mgr. Martinem Laxou tvoří Adéla Hrbková, Ondřej Špičák a Tomáš Vlček. Ve slezské metropoli se objevila i naše členka seniorka Lenka Šustrová – vzali ji s sebou naši hubálovští přátelé a stejně jako na několika předchozích závodech pracovala jako asistentka jury.

Již popáté za celou dobu naší existence jsme se zúčastnili národního kola soutěže Horizon Hydrogen Grand Prix, která, na rozdíl od uplynulých ročníků, získala zcela nový formát v podobě dvou kategorií nazvaných stock a hybrid.
Obě kategorie nám již na začátku roku detailně popsal Ing. Václav Bystrianský, Ph.D. ze společnosti Horizon Educational. Vysvětlil, že energetické limity kategorie stock zůstávají beze změny, zatímco hybrid umožňuje použití více vodíku, ale oproti stocku snižuje množství energie uložené v bateriích o čtyřicet pět procent. V tu chvíli se nám zatmělo před očima a účast v nové kategorii jsme odmítli. Říkali jsme si, že nějaký hybrid nám může být ukradený – něco se v autě pokazí a závod jen kvůli malému množství energie nedokončíme. Rozhodnutí definitivní, tečka.

Jak se říká, ráno je moudřejší večera, v našem případě únor a březen jsou moudřejší ledna. Pomalu, ale jistě začala naše zatvrzelost týkající se účasti v nové kategorii povolovat. Stále častěji jsme se bavili o schopnostech našeho závoďáku a řešili veškerá pro a proti. Při analýze loňských telemetrických listů se začaly v našem skálopevném postoji objevovat vážné trhliny, a když jsme s úspěchem dokončili březnovou dvanáctihodinovku jen se zlomkem povolené energie, bylo jasno – ze stocku se s konečnou platností přehlašujeme do hybridu.

Trochu napjatí – uzávěrka přihlašování dávno uplynula – jsme kontaktovali ředitele soutěže V. Bystrianského. Když slyšel, co bychom rádi, naší prosbě vyhověl a s neskrývanou radostí nás přeregistroval.

Ale zpět k akci samotné. V pondělí jsme od školy odjížděli v osm hodin ráno. Protože jsme měli dostatečnou časovou rezervu, nemuseli jsme nikam spěchat. I přes poměrně silný provoz se jelo plynule, a tak po dvou přestávkách na svačinu a šálek dobré brazilské kávy jsme kolem druhé hodiny odpoledne dorazili do ostravského Hostelu u Arény. Ubytovali jsme se, přivítali se s Hubálovskými, kteří mezitím také přijeli, připravili závoďák na podvečerní technickou přejímku a trénink a krátce před čtvrtou hodinou nasedli do auta a odjeli na závodiště.

Za několik minut jsme zaparkovali a bez váhání vstoupili do jedné z hal nám již důvěrně známého Trojhalí Karolina. Jakmile nás přivítal V. Bystrianský, prohlédli jsme si dráhu, usadili se v depu, vybalili závoďák s potřebným příslušenstvím a začali se připravovat na technickou přejímku, prezentaci a trénink.

Dráha byla pěkně široká a až na jednu výjimku měla vyloženě rychlostní charakter a na první pohled bylo jasné, že všech jedenáct aut soutěžících v kategorii hybrid se na ni bez problémů vejde.
Technická prohlídka i tentokrát pro nás představovala spíš formalitu – stejně jako jindy jsme ke kontrole předložili auto bez závad.

Následná prezentace závoďáku však byla docela zajímavým úkolem. Když jsme ji začali připravovat, došlo nám, že prezentovat není co – letos jsme totiž závodili se stejným autem jako loni. Nakonec jsme z téhle šlamastiky vybruslili docela elegantně – od loňska k nějakým úpravám přece jen došlo, a tak Adéla s Ondrou předvedli náš stejný, ale přece jen trochu jiný závoďák způsobem „najdi sedm rozdílů“. Členové jury celou dobu pozorně poslouchali a již samotný začátek vykouzlil na jejich tvářích úsměv – výkon, který Adéla s Tomášem podali, se všem očividně líbil.

Jakmile prezentace skončila, přesunuli jsme se bez prodlévání z depa na dráhu, abychom mohli pouhou čtvrthodinu, kterou pořadatel vyhradil, trénovat. Ze začátku se auto chovalo na koberci trochu nestabilně, hlavně v zatáčkách šlo do smyku. Po několika minutách se mechová kola náležitě obrousila, „zvykla si“ na jiný povrch a závoďák držel na dráze jak přikovaný. Času bylo málo, ale i tak Ondra s Tomášem se s dráhou docela dobře seznámili, zkrátka dostali ji „do rukou“.

Po uplynutí patnácti minut jsme se sbalili, rozloučili a po večeři v Obchodním centru Futurum, kterému Ostraváci přezdívají Fukušima, jsme odjeli do hotelu. Auto jsme podrobili důkladné prohlídce, provedli všechny servisní úkony, a když bylo všechno hotovo, šli jsme si lehnout, abychom během závodu byli fit.

Úterý 28. května, závodní den, začal docela brzy. Krátce před osmou hodinou ráno jsme opět vešli do Trojhalí Karolina, usadili se v depu a začali připravovat auto i zdroje energie na technickou kontrolu - jako obvykle bylo všechno shledáno bez závad. Do začátku závodu ještě zbýval nějaký čas – ten jsme jako vždycky věnovali důkladné prohlídce našeho soutěžního speciálu, nic jsme nechtěli podcenit. Zvlášť ne se silně omezenou kapacitou baterie.
Chvilku po deváté vydala jury pokyn k seřazení aut na startovním roštu v pořadí odpovídajícím číslům jednotlivých týmů – díky tomu na nás vyšla druhá pozice. Přesně ve čtvrt na deset auta vyjela, seřadila se do kolony, po ujetí jednoho kola se ozvala houkačka a závod tak letmo odstartoval. Jindy by řidiči zabrali za plyn, div by neutrhli páčku, ale tentokrát začaly závoďáky zrychlovat jen pozvolna. Aby ne – jak už několikrát zaznělo, energie nebylo nazbyt a každý usiloval o co nejúspornější jízdu.

Od začátku řídil Ondra Špičák. Jezdil plynule, vyrovnaně, přesně, bez bouraček a hlavně úsporně. Napětí baterie klesalo jen velmi pozvolna a po chvilce se jeho pokles zastavil zcela – palivový článek pracoval přesně tak, jak měl. Protože chtěl Ondra šetřit energií, jak nejvíc to šlo, nezrychloval. Naše jméno se tak propadlo z druhé na třetí pozici a pak mezi těmito dvěma řádky oscilovalo.

Čas ubíhal, ale napětí baterie vykazovalo stále stejné hodnoty – směrem dolů se nehnulo ani o píď. Ondra proto zrychlil a naše jméno se na nějakou dobu usadilo opět na druhém řádku tabulky časomíry.

Během druhé hodiny závodu začaly dávat o sobě vědět další týmy, nejvíce asi Hydra Racing Plzeň. Závoďák s číslem 45 se v rukou jejich řidiče pohyboval na dráze s naprostou grácií, mezi jinými vozy se proplétal hbitě jak ještěrka mezi kameny. Z našeho druhého místa se stalo místo třetí. Energetická bilance nám dovolila zrychlit a od té doby jsme se s Plzeňskými přetahovali o pořadí jak páníček se psem o gumovou hračku. Chvilku jela pětačtyřicítka několik kol před námi, pak jsme zase ujížděli my jim. Příčinou oné přetahované byly pit stopy – vždycky, když auto jednoho týmu stálo v depu, řidič druhého náskok vyrovnal, soupeře předehnal a obráceně.

Na začátku druhé poloviny závodu se uvolnila jedna z předních tyček držících karoserii. Naštěstí nebyla poškozená, stačilo ji dotáhnout a náš závoďák mohl opět na trať. Současně s tímhle pit stopem – po celých dvou hodinách - vystřídal u řízení Ondru Tomáš a pokračoval v krasojízdě. Ze začátku bylo vidět, že si moc nevěří, a jezdil proto opatrně. Po několika minutách však získal potřebnou jistotu a nabral správné tempo, abychom se v pořadí nepropadli – pořád jsme oscilovali mezi druhým a třetím místem.

Několik minut před koncem třetí čtvrtiny závodu byl Tomáš docela unavený. Nebylo divu - atmosféra začala houstnout, že by se dala krájet, a k tomu se tempo jízdy vozů některých týmů začalo viditelně zvyšovat. I když Tomáš jezdil velmi pěkně, raději předal řízení Ondrovi. Ten neváhal a s ohledem na množství zbývající energie zrychlil, jak to jen šlo.

Závod se přehoupl do své poslední čtvrtiny. Jury začala postupně volat všechny závoďáky na průběžnou technickou kontrolu, prošly všechny. O několik minut později se však stalo něco, co nám pěkně pocuchalo nervy. Přesně jako V-1 ze startovací rampy vyletěl z našeho auta hydrostik (vodíkový zásobník) i s redukčním ventilem - chyběl jen onen charakteristický zvuk pulzačního motoru. Za chvilku se na dráhu vyřítila Adéla a v mžiku náš závoďák i hydrostik s ventilem přinesla do depa. Opětovná montáž naštěstí netrvala dlouho a za několik vteřin jsme znovu vyjeli na trať. Proč se držák, jehož dotažení jsme před závodem kontrolovali, povolil, zůstává tajemstvím.

Mezitím nás Plzeňští dohnali a předehnali, ale pořád nebylo nic ztraceno – sice ze všech sil, ale naše druhé místo jsme bránili poměrně úspěšně. Asi dvacet minut před koncem závodu se stalo něco opravdu nečekaného – plzeňský závoďák nápadně zpomalil a zrychlit se očividně nechystal. Mnozí by si začali škodolibě mnout ruce a jásat, že silný soupeř odpadl. Nám ale do smíchu nějak moc nebylo – vzpomněli jsme si, jaké to je, když auto vypoví službu a nic se s tím nedá udělat. I takové věci se stávají, to je holt život.

Protože jsme energie v baterii měli pořád dost, rozhodli jsme se závod dokončit už bez výměny hydrostiku. Ondra stále držel tempo a druhé pořadí až do zvuku houkačky, který zazněl přesně po uplynutí čtyř hodin – téměř v ten okamžik prosvištělo naše auto pod cílovou branou.

Povinná závěrečná technická kontrola shledala naše auto bez závad a potvrdila tak dosažené pořadí. Závod jsme, jak jsme si přáli, úspěšně dokončili. Trvalo ale dost dlouho, než nám došlo jak. V kategorii s omezenou energií v bateriích a navíc bez pomoci jakéhokoli člena seniora jsme dojeli druzí. Když jsme se ujistili, že druhé místo je opravdu naše, zmocnila se nás obrovská a neskrývaná euforie. O to větší, že vítězem se stali naši přátelé, tým RC RACING Hubálov - tenhle úspěch jsme jim ze srdce přáli. Navíc se splnil společný několikaletý sen – Hubálovští i my jsme se společně hned za sebou postavili na bednu. Dva týmy, které dříve nejspíš kvůli strachu z neznámého docela hlasitě novou kategorii odmítaly, v ní nakonec zvítězily.

Co dodat víc. Loni se nám podařilo vyškrábat se na samotný vrcholek pomyslné pyramidy, který jsme letos – velmi rádi – přenechali Hubálovským. I přesto však setrváváme v docela velké výšce, což považujeme pomalu za zázrak. A právě odtud se s úctou, pokorou a respektem díváme na všechny, kterým se na onu pyramidu vystoupat nedaří – především jim přejeme, ať jsou úspěšnější příště.

Na našem úspěchu má velký podíl Ing. Tomáš Baumruk ze Střední školy technické v Mostě. Pro náš závoďák zhotovil vylepšené verze několika důležitých součástek. Pane inženýre, děkujeme.

K doladění některých detailů nám pomohly i zkušenosti Honzy Možného, našeho odborného poradce. Díky moc, Honzo.
O závodech bychom si mohli nechat jen zdát, kdyby nebylo Nadace ORLEN Unipetrol, dvou nejmenovaných stomatologů a ještě dalších dvou lidí přejících si zůstat v anonymitě. Podpory všech si moc vážíme a jsme za ni moc vděčni.

Na závěr bychom chtěli poděkovat za opakovaně projevovanou přízeň naší škole, kterou je Gymnázium T. G. Masaryka, Litvínov

fotogalerie zde

Číst 141 krát

AKTUÁLNĚ Z GYMNÁZIA