středa, 17 duben 2024 15:09

PBIS Hydro 12 Doporučený

Napsal(a)

V pátek 22. března 2024 jsme se vydali do Prahy do mezinárodní školy Prague British International School na PBIS Hydro 12, ojedinělý skutečně vytrvalostní dvanáctihodinový závod.

Závodní sestavu tvořili Adéla Hrbková, Ondřej Špičák a Tomáš Vlček. Zvládnout dvanáctihodinovku ve dvou řidičích by se dalo jen ztěžka – proto naši 44 doplnil Otakar Klika, který už závodí jen ve výjimečných případech. Nechyběla ani Lenka Šustrová – s námi už ale necestovala jako závodnice, ale jako asistentka jury dohlížející na zdroje energie.

Od školy jsme vyjížděli v pátek kolem třetí hodiny odpoledne. Cesta sice nebyla kvůli hustému provozu nejrychlejší, ale jelo se plynule, a tak jsme přibližně o dvě hodiny později zaparkovali v areálu školy PBIS.

U vchodu do tělocvičny nás srdečně přivítala paní Vendula Kobzová, pořadatelka celé akce. Seznámila nás s organizačními záležitostmi a poté nás zavedla na závodiště umístěné v docela prostorné a prakticky řešené tělocvičně, ve které naši hubálovští přátelé dokončovali stavbu dráhy navržené samotnými hostiteli, týmem HydroPBIS.

Po vstupu do tělocvičny jsme se pozdravili se všemi přítomnými, vybrali si depo, vybalili a během nabíjení tréninkové baterie si dráhu důkladně prohlédli. Ta se na první pohled jevila jako rychlostní, ale později jsme poznali, že obsahuje i několik technicky obtížnějších, přesto při troše přesnosti a opatrnosti docela dobře sjízdných míst.

Jakmile to bylo možné, chopili se Ondra Špičák, Tomáš Vlček i Ota Klika jízdní vysílačky a intenzivně trénovali. Zejména Ondra s Tomášem jezdili – stejně jako na každé nové dráze - nejdříve opatrně, ale během večera se jim okruh dostal „do rukou“ a rychlost jejich jízdy nápadně vzrostla.

Závoďák díky měkčím mechovým kolům držel na koberci jak přibitý a na řidičovy pokyny reagoval dobře – zkrátka choval se tak, jak jsme předpokládali.

Po vydatném tréninku spojeném s technickou přejímkou, kterou vozy všech týmů včetně našeho prošly bez výhrad, jsme se kolem půlnoci nasoukali do spacáků. Věděli jsme, že dvanáctihodinovka bude poněkud náročnější, a proto jsme se – oproti jiným závodům – chtěli alespoň trochu opravdu prospat.

Závodní den, sobota 23. března, začal v osm hodin ráno brífinkem následovaným dnes již zcela obvyklou technickou kontrolou, kterou prošly soutěžní vozy i zdroje energie všech týmů zcela bez závad, a zkouškou funkčnosti čipů časomíry.

Několik minut před devátou hodinou vydala jury pokyn k umístění aut na dráhu a jejich seřazení do kolony v pořadí vylosovaném předchozí večer. Přesně v devět se objevil na trati dnes již legendární Ferat Vampire RSR a když minul všechna závodní auta, dala se celá kolona vedená zlověstně vypadajícím super sportem do pohybu.

Po ujetí necelých dvou kol odbočil Vampire RSR do pit line, ozval se klakson a závod tak odstartoval.
Závod za nás zahajoval Otakar Klika. Od začátku bylo vidět, že už má opravdu něco naježděno – jezdil svižně, docela přesně, drželi jsme se na 3. místě.

Po asi hodině a půl vystřídal Otu Tomáš Vlček, který toho také nemá najeto úplně málo. Stačila však chvilka nepozornosti, ostřejší náraz do svodidel a prasklé rameno na sebe nenechalo dlouho čekat. Pro Adélu, mechaničku týmu, byla výměna tohoto dílu banalitou,
a proto se za několik minut objevil náš závoďák znovu na dráze.

Ještě chvíli řídil Tomáš, ale po několika minutách předal řízení Ondrovi. Ten, i když měl za sebou pouhé dva závody, jezdil docela dobře, ale v rychlejším tempu mu zatím bránila opatrnost - v celkovém pořadí jsme se proto posunuli o místo níž.

Už před závodem jsme si říkali, že nejdůležitější je závod především úspěšně dokončit a k tomu pokud možno s intaktním autem – proto nás naše umístění neznervózňovalo. Byli jsme totiž rádi, že se Ondrovi jako našemu nejméně zkušenému řidiči docela daří.

Asi tak po hodině se měl na tribunu řidičů postavit opět Tomáš. Ten však nebyl ve své kůži, a proto vzal vysílačku do ruky Ota. Konečně, proč ne – jeho příležitostí vyjet na dráhu ubývá, tak ať si tenhle závod užije, jak to jen půjde.

O co byla dvanáctihodinovka delší než ostatní závody, o to více jsme sledovali energetickou bilanci. Nebudeme uvádět konkrétní čísla, ale při pohledu na záznam hodnot napětí baterie jsme se dostali do mírného šoku – po třetině závodu nám zbývalo mnohem více energie, než jsme předpokládali. Nejprve jsme si říkali, že při zápisu došlo k chybě, ale později jsme zjistili, že nedošlo. Počet zbývajících baterií určených pro závod správnost našeho zápisu jen potvrdil.

Ota řídil i na začátku druhé třetiny. Udržoval rychlost a jezdil vcelku plynule, svižně a přesně. Když ostatní týmy zjistily, že jsou na tom s energiemi stejně dobře jako my nebo dokonce lépe, začali jejich řidiči nápadně zrychlovat. Naše jméno sice v tabulce časomíry kleslo na pátou a pak dokonce na šestou příčku, ale na rozdíl od jiných nemuselo naše auto kvůli opravám po nárazu do svodidel do depa.

Když uplynulo z druhé třetiny přibližně osmdesát minut, převzal od Oty jízdní vysílačku Ondra. Původně měl v plánu řídit déle, ale nejspíš kvůli nervozitě a celkové atmosféře závodu vydržel na řidičském postu necelou půlhodinu, a protože nechtěl nepřesnou jízdou auto poškodit, nechal se vystřídat Tomášem.

Co čert nechtěl, po asi dvaceti minutách Tomášovy jízdy musel náš závoďák do depa kvůli ulomené tyčce držící karoserii na podvozku. Ke zničení tohoto dílu došlo nejspíš v okamžiku, kdy do našeho závoďáku narazilo zezadu jiné auto. Náhradních tyček jsme měli s sebou dost, ale nikdo z nás si neuvědomil, že otvor pro šroub a závit mají v amerických rozměrech – bodejť ne, pocházejí z amerického podvozku.

Netušili jsme, jak náročné je přímo v depu jednu díru převrtat do správných rozměrů. Jindy zcela banální úkon se protáhl na dvacet minut – co se dá dělat, i takové věci se stávají. Protože tahle – dnes už v našich očích opravdu stupidní – oprava zaměstnala nejen naší hlavní mechaničku Adélu, ale i zbytek týmu, chopil se řízení na dalších dvacet minut Ota, aby Tomáš s Ondrou mohli alespoň částečně zapomenout na zbytečný pit stop a nabrat sílu do další části závodu. Při pohledu na časomíru jsme zjistili, že jméno našeho týmu se v tabulce propadlo na šestou pozici – nic jsme si z toho nedělali, chtěli jsme hlavně dojet.

Do konce druhé třetiny závodu měl auto v rukou Ondra. Zpočátku jezdil dobře, ale po čtyřiceti minutách začala přesnost jeho jízdy klesat, a tak požádal o vystřídání. Tomáš ještě nebyl ve formě, proto šel řídit Ota.

Mezitím se závod přehoupl do své poslední třetiny. Několik týmů začalo mezi sebou bojovat o umístění a na dráze to začalo pěkně vřít. Auta se řítila po okruhu hlava nehlava, výsledkem byly časté nárazy do svodidel vyžadující náročnější opravy. Ota dokázal zachovat chladnou hlavu i v takovém běsnění, které mu za ta jeho všechna závodnická léta není cizí, a proto, i když to bylo původně v plánu, se vystřídat nenechal - Tomáš ani Ondra by zatím takový rachot nemuseli ustát.

Tomášovi to však nedalo a dvacet minut před polovinou poslední třetiny si od Oty jízdní vysílačku přece jen vzal. Proplétání mezi vozy připomínajícími rozzuřené býky zvládal docela dobře, ale celková situace na dráze se už stala neúnosnou. Jury proto vyhlásila červenou vlajku a vydala pokyn k zastavení závodu, aby si řidiči uvědomili, že v žádném případě nejde o demoliční derby, a trochu vychladli.

Ať tak nebo tak, oněch předchozích dvacet minut dalo Tomášovi pěkně zabrat. Oproti předpokladu však zaujal jeho místo Ondra a v nastalém mumraji jezdil skoro hodinu.

Posledních čtyřicet minut dvanáctihodinovky jsme věnovali Otovi – jak už zaznělo na začátku tohoto textu, moc příležitostí závodit už mít nebude. Proto jsme chtěli, ať je to právě on, kdo v našich barvách projede cílem.

Přesně v devět hodin večer ukázala časomíra dvanáct hodin, klakson oznámil konec závodu a technická kontrola potvrdila šesté místo, na kterém jsme se drželi téměř celou druhou polovinu závodu. Odjezdili jsme celkem osmnáct set dvacet osm kol, což při devadesátimetrové délce dráhy odpovídá vzdálenosti sto šedesáti čtyř kilometrů – přesně takhle daleko je to od nás po silnici z Litvínova do Kolína. Leckdo by náš výsledek mohl pokládat za zcela průměrný až podprůměrný, ale opak je pravdou.

I když něco přes šest hodin odjezdil Ota, ukázalo se, že i z Tomáše a Ondry by mohli být dobří řidiči. Na dvanáctihodinovce podali dobrý výkon a k tomu se dokázali vypořádat s poměrně velkým stresem, kterého si během celého dne užili víc než dost.

Absolutním vítězem dvanáctihodinovky se stal tým, kterému se v předešlých závodech moc nedařilo, Hydra Racing Plzeň. Jejich auto se drželo (s výjimkou pit stopů) na dráze téměř nepřetržitě, a co je neuvěřitelné, až na dvě krátká vystřídání v rukou jednoho řidiče. Klobouk dolů.

Ani jednomu z našich spřátelených týmů se tentokrát úplně nevedlo, i když dosáhli lepších výsledků než my – nejspíš kvůli bouřlivé jízdě se zbytečnými karamboly skončili Kysuckí Strojníci s ujetými dvěma tisíci šedesáti dvěma koly na třetím místě a tým RC Racing Hubálov, jehož řidiči najeli tisíc devět set devadesát tři kola, obsadil místo čtvrté.

Závod PBIS Hydro 12 by se dal nazvat prubířským kamenem, který důkladně vyzkoušel odolnost a připravenost závodních aut – většina z nich prošla všemi osmi technickými kontrolami bez závad - ale také jejich řidičů, kteří se ve větším nebo menším počtu dokázali poprat s maratonem, jakým dvanáctihodinovka bezesporu je.

Stejně jako jiné závody přinesla dvanáctihodinovka obrovskou přidanou hodnotu. Naplno se projevil obrovský sportovní duch a také smysl pro fair play – když se nějaký tým dostal do potíží, jiný pomohl, jak nejlépe uměl.

Sečteno, podtrženo: na žádné bedně jsme se neumístili, ale i tak jsme moc rádi, že jsme se na startovní listinu závodu PBIS Hydro 12 mohli zapsat. I přes poměrně vypjatou atmosféru celého klání se opět potvrdilo, že na dráze s ostatními týmy soupeříme, ale mimo dráhu jsme kamarádi. A tak to přece má být.

Na závěr bychom chtěli poděkovat Ing. Tomáši Baumrukovi ze Střední technické školy v Mostě. Některé díly, které pro nás dříve vyrobil, ještě vylepšil a předvedl tak opravdu hodinářskou práci.

Za projevenou významnou přízeň děkujeme Nadaci ORLEN Unipetrol, dvěma nejmenovaným stomatologům a dvěma dalším lidem, kteří si přejí zůstat v anonymitě.

Slova díků samozřejmě patří v neposlední řadě naší škole, kterou je Gymnázium T. G. Masaryka v Litvínově. Pomoci všech uvedených si nesmírně vážíme – bez ní bychom mohli závodit jen těžko.

Číst 190 krát

AKTUÁLNĚ Z GYMNÁZIA