Zobrazení položek podle značky: horizonhydrogenslovakia
pondělí, 10 duben 2023 14:20
Kysucká H-12 - zkouška ohněm
fotogalerie zde
V pátek 31. odcestovala náš HC Verva Racing Team 44 se svým vedoucím Mgr. Martinem Laxou v závodní sestavě, kterou tvořili Filip Brabec, Adéla Hrbková, Tomáš Vlček a seniorka týmu Lenka Šustrová, do Kysuckého Nového Města ve Slovenské republice. Tým složený převážně z absolutních nováčků se sice umístil na posledním místě, ale dvanáctihodinový závod s názvem Kysucká H-12 úspěšně dokončil. Přesně takhle by šel článek o kysuckém dvanáctihodinovém klání napsat. Kdo nás zná, dobře ví, že o každé akci informujeme poněkud podrobněji, a ani teď neuděláme výjimku.
V pátek 31. odcestovala náš HC Verva Racing Team 44 se svým vedoucím Mgr. Martinem Laxou v závodní sestavě, kterou tvořili Filip Brabec, Adéla Hrbková, Tomáš Vlček a seniorka týmu Lenka Šustrová, do Kysuckého Nového Města ve Slovenské republice. Tým složený převážně z absolutních nováčků se sice umístil na posledním místě, ale dvanáctihodinový závod s názvem Kysucká H-12 úspěšně dokončil. Přesně takhle by šel článek o kysuckém dvanáctihodinovém klání napsat. Kdo nás zná, dobře ví, že o každé akci informujeme poněkud podrobněji, a ani teď neuděláme výjimku.
Všechno totiž začalo už na začátku letošního roku v Sedlčanech. Bohuš Belák, vedoucí Kysuckých Strojníků a KIA Teamu, si začal pohrávat s myšlenkou uspořádat závod ve svém působišti, Střední odborné škole strojnické v Kysuckém Novém Městě. Všichni přítomní souhlasili – dostali bychom se do nové závodní destinace, což jistě není na škodu. Když jsme se dozvěděli, že závod nebude trvat čtyři nebo šest, ale rovnou dvanáct hodin, změnilo se naše nadšení v lehký šok. S něčím takovým jsme nepočítali.
V našem týmu drtivá většina nováčků, zkušenosti žádné – nicméně účast jsme přislíbili, couvnout jsme nemohli. Kdybychom na Slovensko nepřijeli, jistě by nám nikdo nic neřekl, ale sami bychom si připadali jako zbabělci a to jsme v žádném případě nechtěli. Tak tedy rozhodnuto – do Kysuckého Nového Města odcestujeme.
Následující měsíce jsme věnovali soustavnému tréninku. Stavěli jsme nejrozmanitější dráhy v tělocvičně, a když byla obsazená, jezdili jsme na chodbě. Občas jsme zašli i hřiště, ale tam jsme se kvůli nepříznivému počasí moc často nedostali. Po několika týdnech se z nikoho sice mistr světa v řízení RC modelů nestal, ale začínalo být zřejmé, že na dráze si každý člen v rámci možností poradí.
Řízení ale není všechno. Neméně důležitou je znalost technické stránky auta, aby mohla osádka depa - bez zásahu vedoucího – jakoukoli poruchu s co nejmenší časovou ztrátou odstranit.
Opravdu důkladně jsme se s autem seznámili asi tak dva týdny před závodem – současný soutěžní vůz jsme totiž podrobili důkladné prohlídce skoro se rovnající generálce – rozebrali jsme jej téměř do šroubku a zkontrolovali, seřídili, opravili a případně vyměnili, co se dalo. Následné jízdní zkoušky dopadly výborně, auto mohlo okamžitě vyjet na závodní dráhu.
Všechno klapalo docela hladce – závoďák byl připraven, tým v rámci možností také. Zádrhel však na sebe nenechal dlouho čekat. Několik dní před odjezdem přepadl Tomáše Malíčka, jednoho z našich nováčků, nějaký mikroorganismus z řádu neřádů a beznadějně ho tak vyřadil ze hry. Škoda.
Nastal den odjezdu, pátek 31. března. Se závodním vybavením a další potřebnou bagáží jsme se všichni srolovali do auta a po půl deváté ráno vyrazili. Cesta vyloženě hororová nebyla, ale do bezproblémové měla také hodně daleko.
Po dvou přestávkách, čekání v kolonách na pražském okruhu a před Brnem jsme krátce po 18. hodině dorazili do areálu Střední odborné školy strojnické ve slovenském Kysuckém Novém Městě.
Na parkovišti u školy nás přivítal Bohuš Belák, organizátor celé akce. Ubytoval nás v jedné z učeben a za několik okamžiků nás odvedl do prostorné tělocvičny, kde už bylo všechno připraveno pro večerní trénink i sobotní závod.
Pozdravili jsme se s ostatními týmy, usadili se v depu, vybalili, nabili baterii a začali trénovat. Auto jezdilo výborně, drželo stopu, v zatáčkách sedělo jak přibité. Nepodceněná příprava přinesla jako vždy své ovoce.
Trénink skončil výrazně po půlnoci. Depo i auto jsme připravili na závod a poté jsme se v učebně nasoukali do spacích pytlů, abychom se před nadcházející dvanáctihodinovkou alespoň trochu vyspali.
V sobotu ráno po snídani jsme se opět sešli v tělocvičně. Provedli jsme poslední kontroly auta, udělali na stole pořádek a očekávali jury, která se k nám zanedlouho dostavila a prohlédla soutěžní speciál i zdroje energie určené pro závod. Stejně jako jindy jsme technickou prohlídkou prošli.
Dvanáctihodinový závod byl určen všem, kteří si chtěli pořádně zajezdit a vyzkoušet si své schopnosti. Stejně jako na závodech kratšího formátu bylo i zde množství energie přísně omezené. Auto, které by během závodu přesáhlo energetický limit baterií, mohlo za dalších určitých podmínek zůstat na dráze dál, ale tým už by nemohl soutěžit o umístění. A my jsme se umístit chtěli – bylo nám jedno jak, ale chtěli.
Velmi dobře jsme věděli, že náš palivový článek je už dosti a hlavně nevratně opotřebovaný a zdaleka už neposkytuje tolik elektrické energie, kolik bychom potřebovali. Proto jsme se domluvili na celkově úsporném stylu jízdy – alespoň v první třetině závodu.
Několik minut před osmou hodinou vyzval Bohuš Belák všechny týmy, aby své vozy umístily na startovní rošt a závod přesně v 8:00 začal. Ovládací vysílačku držela v ruce Lenka Šustrová, která podle předchozí domluvy jezdila úsporně, ale především přesně a bez zbytečných karambolů.
Lenku postupně vystřídali Filip Brabec, Adéla Hrbková i Tomáš Vlček a přesně dodržovali pokyny, které přes vysílačku od Lenky dostávali. Velký důraz byl kladen na úspornost a také již zmíněnou přesnost. Řidiči i depo si vedli velmi dobře, auto také.
Dráha obsahovala převážně prvky rychlostního charakteru. O co však byly roviny jednodušší, o to byl jeden úsek složitější. Jeho průjezdní profil umožňoval bezpečné projetí jen jednoho auta a ještě k tomu poměrně pomalu. Aby se zamezilo hromadné srážce, mohly soutěžní vozy projíždět tuhle téměř smrtonosnou past pouze jeden po druhém.
Na začátku druhé třetiny závodu se začala projevovat únava, která s sebou přinášela i nervozitu spojenou s lehkou agresivitou. V depu i na dráze to občas pořádně zabublalo – u stolu i ve vysílačce se občas ozývaly peprnější výrazy a auto, i když ne příliš často, skončilo na svodidlech nebo na ochranných terčích zejména při projíždění již zmíněné šikany.
Po několika poměrně silných nárazech právě do svodidel muselo auto do depa kvůli prasklému céčku (závěsu uložení osy pravého předního kola). Adélu, Tomáše, ani Filipa to ale nezaskočilo – dobře věděli, co mají dělat.
Menší potíže nastaly při nasazování osy držící céčko v ramenu – tenhle kousek kovu nešel do céčka zasunout. Petr Nezbeda z týmu RC Racing Hubálov otvor ve vytištěném céčku vyčistil a vše tak vyřešil - po několika minutách bylo auto opět na trati. První a hned docela obtížná oprava byla za námi.
Nervozita s agresivitou začaly pomalu ustupovat a zároveň se blížil konec první poloviny závodu. Přesně ve 14:00 dostali řidiči pokyn k zastavení v dosavadním pořadí a Bohuš Belák předal týmům instrukce k nadcházející hodinové pauze.Tu jsme, stejně jako ostatní týmy, využili nejen k obědu, ale především k prohlídce a seřízení auta. Mohli jsme konstatovat, že až na nějaké maličkosti přežilo auto prvních 6 hodin bez úhony.
V 15:00 - přesně podle harmonogramu - začala druhá polovina dvanáctihodinovky a závod se tak přehoupl do své sedmé hodiny. Protože jsme pořád jezdili na energii určenou pro první třetinu závodu, dostali řidiči povolení zrychlit a jezdit podle svých schopností – do té doby velmi opatrná a pomalá jízda se změnila v závodění. Náš vůz se pohyboval na dráze, jako by ho neměli v rukou nováčci, ale zkušenější řidiči.
Po několika minutách začalo auto vydávat ne úplně obvyklé zvuky vycházející od zadní nápravy. Nebylo divu – diferenciál přežvykoval nějaké nečistoty z dráhy, což dával dost hlasitě najevo. Stačilo ho pořádně vyčistit a naše závodní jízda mohla pokračovat.
Ujetá kola utěšeně přibývala a s nimi se zlepšovala i celková nálada týmu. Nervozita s agresivitou byly ty tam a všichni jsme měli radost, že – i když na posledním místě – jsme stále ve hře. Asi tak za hodinu se auto objevilo v depu zas – tentokrát kvůli ulomenému kabelu vypínače řídicí jednotky palivového článku. Zdeněk Kriml z týmu RC Racing Hubálov během několika vteřin kabel připájel, elektronika palivového článku se rozběhla a po chvilce se náš závodní speciál znovu objevil na trati.
Závod se přehoupl do své poslední třetiny. Kromě zastávek v depu spojených s výměnou hydrostiků (nádržek s vodíkem) jsme se stále drželi na dráze a říkali si, že by se už nic vážnějšího přihodit nemuselo. Mýlili jsme se.
Po nějaké – i když ne zrovna krátké - době se znovu ozval diferenciál. Stačilo ho lehce dotáhnout a vše bylo v pořádku. Zbytek závodu jsme odjezdili vcelku bez problémů. Všimli jsme si, že řízení občas táhlo k jedné nebo druhé straně, ale kvůli tomu jsme už nezastavovali – auto se jinak chovalo na dráze poměrně dobře. Příčinu oné lehké rozpustilosti jsme odhalili až po skončení závodu – ukrývala se ve vypadlém šroubu držícím klec zadní nápravy na spoji s hlavním šasí. Zároveň se ukázalo, že náš závoďák je docela bytelný – spojovací tyče a tlumiče jej udržely bez problémů pohromadě.
Desetivteřinový odpočet, který skončil přesně ve 21:00, oznámil konec závodu. Naše auto dovedla do cíle Lenka Šustrová, která v 8 hodin ráno odstartovala. Podle našeho očekávání zvítězili Kysuckí Strojníci, druhou příčku obsadili pražští Motol Speeders a na třetím místě dojel KIA Team Kysuce – tým, který závodil a do konce letošní sezóny ještě bude závodit v našich barvách. Naši hubálovští přátelé přes všechny své patálie dojeli na místě pátém, což určitě v konkurenci silných týmů není špatný výsledek.
Kysuckí strojníci najezdili celkem 2396 kol, což odpovídá ujeté vzdálenosti přibližně 167 km. Našich 1698 kol představuje bez několika metrů téměř 119 km, což také určitě není málo. Z posledního místa, které jsme v Kysuckém Novém Městě získali, máme radost větší, než by kdokoli předpokládal. Naši nováčci, kteří ještě nějakou dobu budou na závodištích nejmladší, ukázali smysl pro týmovou spolupráci a předvedli svou schopnost poměřit síly se závodníky mnohem zkušenějšími a o několik let staršími. Veškerý čas a úsilí věnované přípravám se nám vrátily i s úroky a pevně věříme, že v budoucnosti (i když ne zrovna hned) se naše jméno bude v tabulce časomíry objevovat na vyšších řádcích.
Co říci závěrem: bájný Fénix se po svých nedávných krůčcích konečně odpoutal od země. Přejeme mu, aby vyletěl a udržel se hodně vysoko, jak dlouho to jen půjde.
Děkujeme týmu RC Racing Hubálov, který během závodu nezištně pomáhal našim nováčkům, kdykoli to bylo třeba.
Slova díků také patří paní Ivě Kroupové. Věnovala nám zbrusu nová slušivá závodní trika v našem oblíbeném designu a máme z nich velkou radost.
Na Slovensko bychom odcestovali jen těžko bez přízně Nadace ORLEN Unipetrol, firmy Inelsev, nejmenovaného stomatologa z Plzeňska a samozřejmě naší školy, kterou je Gymnázium T. G. Masaryka v Litvínově. Podpory uvedených si velmi vážíme a jsme za ni moc rádi.
Za HC Verva Racing Team 44
Martin Laxa
fotogalerie zde
Zveřejněno v
Zprávy
neděle, 13 listopad 2022 08:21
DopravRace Zvolen aneb co se může pokazit, pokazí se
V pátek 4. listopadu 2022 se náš HC Verva Racing Team poprvé ve své historii vypravil do zahraničí – přijali jsme pozvání k účasti v závodu DopravRace, který se konal ve slovenském Zvolenu. Závodní sestavu tvořili David Bílý, Daniel Janovský a Lenka Šustrová.
Protože jsme si nechtěli u našich sousedů uříznout ostudu, podrobili jsme náš závoďák opravdu důkladné prohlídce – den před odjezdem jsme jej téměř kompletně rozebrali, vše zkontrolovali a případně vyměnili.
Nastal den odjezdu, onen pátek 4. listopadu. Už ráno bylo zřejmé, že počasí nám moc přát nebude – docela vydatně pršelo a k tomu všemu se na mnohých místech válela nad vozovkou mlha stejná jako nad rybníčkem Brčálník. Podmínky pro dálkovou jízdu přímo ideální, lepší počasí jsme si opravdu nemohli přát.Předpokládali bychom, že srážky jsou, řekněme, lokální záležitostí – jak se později ukázalo, nejsou. Lilo celou cestu až do Zvolena, kam jsme dorazili po 11 hodinách od odjezdu z Litvínova.
Po příchodu na závodiště ve Fun Aréně nás srdečně přivítal Ing. Tibor Lešniak, učitel zvolenské průmyslové školy dopravní a hlavní organizátor závodu, a hned na to jsme se setkali s ostatními účastníky a samozřejmě našimi přáteli, týmy RC Racing Hubálov a Kysuckí Strojníci.
Prohlédli jsme si dráhu a zamířili k našemu depu, kde jsme vybalili auto s příslušenstvím a začali trénovat. Stejně dobře jako po kontrole v Litvínově jezdilo auto i na dráze ve Zvolenu. Dráha, kterou připravil organizátor, okamžitě „padla do ruky“ – obsahovala rychlostní i technické prvky a jezdilo se na ní velmi dobře. Pro jistotu jsme se po dráze projeli i s Feratem, abychom zjistili, jakou bude mít na dráze stabilitu a rychle bude moci jezdit během předváděcí jízdy i jako safety car. Po asi dvou hodinách tréninku a důkladném odzkoušení obou vozů jsme se ještě nějakou dobu zdrželi v tělocvičně a povídali si s ostatními.
Všimli jsme si, že v depu Hubálovských se objevila jejich Škoda 110 Super sport. Nebylo divu - auto mělo odlomenou páku levé přední těhlice a nešlo tak řídit. David Bílý dostal spásný nápad - v mžiku se objevila improvizovaná svorka vytvořená z kousku nápojové plechovky. Obě části těhlice stáhla k sobě a po prolití lepidlem byla tahle součástka opět funkční – Super sport byl tedy zachráněn. Na všechny postupně padala únava – aby ne, půlnoc už odbila – a tak se jako nejlepší řešení ukázal spánek.
Druhý den ráno, v sobotu 5. listopadu, se asi tak hodinu a čtvrt před startem sešli všichni účastníci na závodišti, usadili se ve svých depech, připravovali své vozy a očekávali technickou prohlídku. Všichni včetně nás bez problémů kontrolou prošli. Několik minut před půl desátou se ujali slova hlavní organizátor Ing. Miroslav Lešniak a ředitelka SPŠ dopravní Ing. Romana Trnková. Přivítali všechny účastníky i veřejnost, oficiálně zahájili závod a všem soutěžícím popřáli mnoho štěstí.
Po slavnostních projevech se na dráze předvedly Škoda 110 Super sport i Ferat Vampire RSR. Oba vozy vzbudily u všech přihlížejících dost velkou pozornost – o to větší, že komentář předváděcí jízdy zněl tentokrát slovensky, v jazyce našich hostitelů.
Tři minuty před startem se začaly vozy řadit na startovním roštu – každý vůz zaujal pozici na úrovni depa svého týmu. Přesně v 10 se ozval klakson a závod začal. No, začal – jak pro koho. Zatímco všechny vozy vyletěly na dráhu jak V2, náš závoďák se nehnul ani o milimetr. Po asi dvou sekundách se probudil k životu a i my jsme mohli začít.
Stalo se již tradicí, že na začátku každého závodu řídil David. Jezdil velice dobře, ale ne dlouho. Auto se zastavilo, a protože nejevilo žádné známky života, nezbývalo nic jiného než jej z dráhy odnést do depa. Baterie vykazovala podivné – spíš téměř žádné – napětí a řídicí jednotka vodíkového článku se také nechovala zrovna korektně. Na to, že od startu uplynulo jen asi 10 minut, byla situace vážná, přímo zoufalá. Osádka depa zkontrolovala všechny kabely, ale ty se zdály být v pořádku. Zničehonic auto obživlo. Dan založil nový hydrostik a David opět vyrazil na dráhu. Jezdil o poznání déle než před prvním depem, ale telemetrie ukazovala velmi rychlý úbytek napětí baterie, což nevěstilo nic dobrého – vodíkový článek evidentně nepracoval. Nepomohlo ani vložení nové nádržky s vodíkem – článek se usmyslel, že zkrátka pracovat nebude, a my jsme mohli jezdit jenom na elektřinu z baterií.
Začínalo být jasné, že s takovou závod nedokončíme. U řízení se vystřídali i Lenka s Danem. Jezdili, jak mohli, abychom při té vší smůle měli najetá alespoň nějaká kola. V tabulce časomíry jsme na posledním místě sice nefigurovali, ale že nedojedeme, už bylo jisté - bez vodíku se to zkrátka zvládnout nedá.
Aby toho nebylo málo, do toho všeho jsme dvakrát škrtli o svodidla. A to tak šikovně, že prasklo „céčko“ (uložení uchycení předního kola). I když jsme věděli, že nedojedeme, jeho výměna byla neskutečně rychlá.Mysleli jsme si, že víc se už pokazit nemůže. Může. Na dráze došlo k mimořádné události a byl nutný výjezd našeho Ferata Vampire RSR v roli safety car. Všechny vozy na dráze se seřadily do kolony a Ferata vzorně sledovaly, byla to nádherná podívaná. Před vjezdem do jedné zatáčky Ferat přestal reagovat na povely jízdní vysílačky a namířil si to přímo proti svodidlům, čelní náraz byl neodvratný.Ozval se dutý zvuk a zpod přední kapoty vyletěl organický motor a z kabiny odletělo levé okno. Za Davidova volání „já to nelepím“ jsme Ferata odnesli z dráhy a všem nám bylo jasné, že během závodu už náš upír nevyjede – ani nemohl, přišel o svou pohonnou jednotku.
Chvilku jsme nechápali, co se vlastně stalo, ale zanedlouho se vše vysvětlilo. Feratovu neovladatelnost způsobila inferference signálu jeho vysílačky se signálem vysílačky jiného týmu a s tím se nedalo nic dělat. Při podrobné prohlídce jsme zjistili, že i přes hrozivě vypadající náraz nevznikly na autě žádné škody – přilepit boční okno a vložit zpět pod kapotu lidskou krví poháněný motor bylo dílem okamžiku.
Mezi tím vším dospěl závod ke své polovině a naše baterie dosáhly stavu úplného vybití. Trocha energie v nich zbyla, ale na jízdu už to v žádném případě nestačilo – auto jsme odstavili do depa. Když už jsme sami nemohli závodit, drželi jsme palce týmu RC Racing Hubálov, ať – na rozdíl od nás – závod alespoň dokončí. Podařilo se, Hubálovští obsadili 6. místo, což v silné konkurenci není vůbec špatný výsledek. Po dlouhé době se jim konečně zadařilo, měli jsme velkou radost.
Co nás uvedlo do mírného šoku, bylo naše umístění. Jako poslední jsme neskončili – z celkového počtu devíti týmů jsme obsadili 7. příčku. Cílovou pásku jsme sice nepřetrhli, ale 7. místo za daných okolností jistě nebylo nejhorší. Po závodu jsme nebyli ani naštvaní, ani zklamaní, natož otrávení. Jen nás mrzelo, že s autem, které má velký potenciál – to se konec konců ukázalo především v uplynulé závodní sezóně – nebylo schopno závod dokončit. Vše, co se mohlo pokazit, se pokazilo, ale i to k závodům patří. Nedá se nic dělat, náš závoďák už má mnohé za sebou.
Závod DopravRace však nepřinesl jen smůlu. Viděli jsme, že auta některých slovenských týmů jsou na opravdu vysoké úrovni, a proto už pracujeme na tom, aby se na ni dostal i náš závoďák.Po příjezdu domů jsme rozebrali naše závodní auto pomalu na prvočinitele a objevili, co způsobilo nefunkčnost vodíkového článku. Docela jsme se divili – současně se porouchalo několik věcí, do kterých bychom to vůbec neřekli a které se během závodu opravit ani nedají. Teď už víme, co dělat, aby se něco podobného neopakovalo.
Závodu DopravRace jsme se mohli zúčastnit díky Nadaci ORLEN Unipetrol, firmě Inelsev a v neposlední řadě díky naší škole, Gymnáziu T. G. Masaryka v Litvínově. Pomoci všech uvedených si velmi vážíme.
Za HC Verva Racing Team 44
Zveřejněno v
Zprávy
