V pátek 12. dubna 2024 odjel náš HC Verva Racing Team 44 ve složení Adéla Hrbková, Ondřej Špičák a Tomáš Vlček do Plzně na závod Pilsen Hydrogen Cup, pátý díl seriálu Hydrogen RC Challenge Cup. Společně s námi i tentokrát cestovali Lenka Šustrová a Otakar Klika, oba už jen jako asistenti jury, jen Ota občas dohlédl na naše depo.

Od školy jsme odjížděli za pěkného počasí před třetí hodinou odpoledne. Cesta sice nebyla zrovna rychlá, ale naštěstí se jelo plynule, a tak jsme přibližně po dvou hodinách zaparkovali v Plzni na Slovanech před technologickým parkem TechTower.

Když jsme vystoupili z auta, zamířili jsme rovnou do multifunkčního sálu, kde už na všechny čekala dráha připravená hostitelským týmem Hydra Racing Plzeň, která – stejně jako v předchozích letech – měla vyloženě technický charakter a ani letos nechyběla dřevěná svodidla neodpouštějící žádné chyby.

Pozdravili jsme se s ostatními účastníky závodu, vybalili všechno potřebné a po nabití baterie začali Ondra s Tomášem trénovat. Nejdříve jezdili velmi opatrně, ale když zjistili, že závoďák osazený měkčími mechovými koly vykazuje dobré jízdní vlastnosti, zrychlili. Za chvilku se však ukázalo, že trochu předčasně – po nepřesném průjezdu zatáčky se náš soutěžní speciál doslova zasekl v jednom spojů oněch dřevěných svodidel. Zásek se naštěstí obešel bez následků, a tak kluci mohli trénovat dál.

Současně s tréninkem proběhly brífink, technická kontrola, zkouška čipů časomíry a týmy si vylosovaly svá umístění v depech, pořadí na startovním roštu a také místa na tribuně řidičů.

Asi tak čtvrt hodiny po půlnoci jsme odnesli auto do depa, důkladně ho zkontrolovali a provedli potřebné servisní úkony. Několik minut před druhou hodinou jsme se zavrtali do spacáků, abychom byli během závodu v přijatelné kondici.

Samotný závodní den, sobota 13. dubna, začal ráno několik minut před devátou hodinou. Týmy se usadily ve svých depech a po krátkém brífinku byly všechny závoďáky podrobeny obligátní technické kontrole a zkoušce čipů časomíry. Krátce před desátou hodinou vydala jury pokyn k seřazení aut na startovním roštu v pořadí, které zástupci týmů vylosovali v předvečer závodu – připadla nám druhá pozice.

Najednou celé závodiště ztichlo, všichni netrpělivě očekávali desetivteřinový odpočet. Přesně v deset hodin se ozval známý zvuk historické hasičské trumpetky, auta poněkud opatrněji než obvykle vyrazila vpřed a závod tak odstartoval.

Za nás zahajoval Ondra Špičák. Docela dobře se mu dařilo držet druhou pozici. Po chvilce se před nás prodrali Kysuckí Strojníci a naše pořadí se v tabulce posunulo o řádek níž. Nakonec, ani třetí místo není nejhorší – Ondra ho dokázal udržet celou první čtvrtinu závodu.

Po první hodině vzal jízdní vysílačku do rukou Tomáš, jezdil stejně dobře jako Ondra. Jenomže když se má něco pokazit, tak se to pokazí, a to samozřejmě v té nejnevhodnější chvíli. Napětí baterie klesalo na náš vkus až příliš rychle i přesto, že vodíku v hydrosticích (zásobnících) jsme měli přehršle. Příčina byla jasná - téměř nefunkční palivový článek, jehož kontrolky krásně modře svítily a jehož větráky ševelily jak jarní vánek, dodával o téměř devadesát procent méně energie, než bylo třeba – zkrátka řečeno, nedodával vlastně vůbec nic.

Je-li všechno v pořádku, měníme první baterii, která má menší kapacitu než druhá, až během druhé poloviny závodu. Teď ale musela z auta ven už po devadesáti minutách, po době žalostně krátké.

Nezbylo nic jiného než s onou druhou baterií vydržet na dráze dvě a půl hodiny. Jízda s půlkilogramem balastu představovaného mrtvým vodíkovým systémem může mnohým připadat jako naprostá utopie, ale jinou možnost jsme neměli. Konečně: když jsme zvládli bez vodíku dojet do cíle v prosinci 2023 v ázerbajdžánském Baku, tak proč se o něco podobného nepokusit u nás v Plzni.

I přes zpomalení jezdil Tomáš i nadále plynule a velmi úsporně. Když v polovině závodu předal vysílačku Ondrovi, svítilo naše jméno na 5. řádku tabulky časomíry. Umístění je věc jedna, ale energie zbývající do konce závodu věc druhá - další lehké zpomalení bylo nevyhnutelné.

V druhé polovině závodu se řízení chopil opět Ondra. Styl jeho jízdy popisovati netřeba – jezdil nejúsporněji, jak jen uměl. V celkovém pořadí jsme se stále drželi na pátém místě.

Dobře jsme si ale uvědomovali, že kvůli pomalé jízdě se náš závoďák může stát pro ostatní vozy nemající žádné potíže překážkou. Nejdříve jsme vyzkoušeli držet se u svodidel a uhýbat, jak jen to bylo možné, ale zjistili jsme, že naše počínání je kontraproduktivní – na úzké dráze se zrádnými svodidly docházelo právě kvůli nám k docela častým srážkám.

Proto nás jury vyzvala k dodržování téměř ideální stopy a upozornila řidiče ostatních týmů na náš pomalu jedoucí vůz, který nebude nikoho ohrožovat a který se dá lehce předjet. Nejšťastnější řešení to nebylo, ale oproti předchozímu způsobu alespoň pomohlo podstatně snížit počet karambolů. Po chvilce si všichni na překážku tvořenou našim z pohledu ostatních ploužícím se autem zvykli a nadále jezdili podle svých možností a schopností.

Na poslední hodinu vzal vysílačku do rukou Tomáš, který v úsporné jízdě pokračoval. Nicméně ať se snažil, jak chtěl, napětí baterie začalo povážlivě klesat a hrozilo, že bychom nemuseli projet cílovou páskou.

Proto jsme se po kratším usilovném přemýšlení rozhodli – několik minut před koncem – pro pit stop, abychom kompletně nespotřebovali to málo energie, které nám ještě zbývalo, a to i za cenu ztráty aktuálního pořadí.

Když časomíra ukázala, že z času závodu zbývají už jenom dvě minuty, vyjeli jsme znovu na dráhu. Všichni jsme byli napjatí jak struny – připadalo nám, že cíl je v nedohlednu.

Přesně ve dvě hodiny odpoledne se ozval známý zvuk a za okamžik projelo naše auto v Tomášových rukou pod branou. Nesmírně se nám ulevilo – navzdory energetické bídě jsme závod dokončili, umístili jsme se na šesté příčce.

Chápeme a vůbec se nedivíme, když někdo pokládá takový výsledek ve své absolutní hodnotě za průměrný až podprůměrný. Výkon Ondry a Tomáše si ale troufáme označit jako vynikající - stoprocentně dokázali využít potenciál našeho auta a polomrtvé ho po celou dobu závodu zvládli udržet na dráze - něco takového by zvládl jen málokdo.

Závěrečná technická kontrola potvrdila, že vítězem závodu Pilsen Hydrogen Cup se stali naši hostitelé, tým Hydra Racing Plzeň. Svou vzrůstající sílu už ukázali na březnové dvanáctihodinovce v Praze a zdá se, že o nich ještě uslyšíme. Špatně se nevedlo ani našim přátelům – tým RC Racing Hubálov obsadil druhé místo, Kysuckí Strojníci ze Slovenska získali místo třetí. Všem uvedeným týmům gratulujeme a těm, kterým se zatím moc nedaří, přejeme, aby se nevzdávali – dříve nebo později se úspěchy jistě dostaví.

Z Plzně jsme odjížděli se smíšenými pocity. I když jsme před závodem intenzivně trénovali a auto opravdu důkladně připravili, zklamala nás součástka, jejíž oprava (pokud je vůbec možná) přesahuje naše možnosti a schopnosti. Co se dá dělat, stane se, i to je život – jsme si ale jisti, že něco takového nás od dalšího působení na vodíkovém RC poli neodradí.

Na závěr bychom chtěli poděkovat Ing. Tomáši Baumrukovi ze Střední technické školy v Mostě. Pro náš závoďák vyrábí nebo vylepšuje důležité díly, čehož si nesmírně považujeme.

Závodu bychom se nemohli zúčastnit, kdyby se nám nedostalo podpory od Nadace ORLEN Unipetrol, dvou stomatologů a dalších dvou lidí, kteří si přejí zůstat v anonymitě. Pomoci si vážíme, jsme za ni moc vděčni.

Velkou přízeň naší 44 projevuje naše škola, Gymnázium T. G. Masaryka, Litvínov. Jsme opravdu rádi, děkujeme.

fotogalerie zde

V pátek 26. ledna se náš HC Verva Racing Team vypravil do Sedlčan na závod příhodně nazvaný Sedlčanský pohár, který zahájil druhou polovinu šestidílného seriálu Hydrogen RC Challenge Cup. Společně s vedoucím Mgr. Martinem Laxou cestovali Adéla Hrbková, Ondřej Špičák a Tomáš Vlček. Pavel Šváb musel bohužel zůstat doma a věnovat se likvidaci nějakého pouhým okem neviditelného neřáda, který ho schvátil dva dny před odjezdem.

Do Sedlčan přijeli také senioři týmu Lenka Šustrová a Otakar Klika – stejně jako o čtrnáct dnů dříve však nejeli závodit, ale pomáhat jury.

Od školy jsme odjížděli krátce po čtrnácté hodině. I když bývá v pátek odpoledne na silnicích docela rušno, cesta uběhla docela rychle, a tak několik minut před pátou odpoledne jsme zaparkovali v Sedlčanech v areálu tamního gymnázia.

Za několik okamžiků jsme vstoupili do tělocvičny, ve které Hubálovští právě začínali stavět dráhu s dlouhou cílovou rovinou, ale také s několika lehce záludnými technickými prvky. Když jsme si připravovaný okruh náležitě prohlédli, přesunuli jsme se k depu, vybalili a začali nabíjet tréninkovou baterii.

Asi tak o dvě a půl hodiny později bylo všechno připraveno a trénink mohl začít. I tentokrát jsme vyjeli na dráhu mezi prvními. Díky měkčím mechovým kolům seděl náš závoďák na koberci výborně, řídit ho byla radost.

Nejvíce trénoval Ondra Špičák. I přesto, že jezdil docela dobře, se občasným nárazům do svodidel nevyhnul – tohle prostě k tréninku i závodům patří. Když jsme však po večerní technické přejímce připravovali auto na závod, všimli jsme si při výměně ložisek dvou trhlin na zbrusu nové karbonové ose zadní nápravy. Nacházely na dvou kritických místech – jak jinak. Protože jsme nechtěli nic riskovat, lehce otrávení jsme do závoďáku namontovali osu zhotovenou z oceli a doufali, že nám tahle součástka dá už konečně pokoj.

Před ukončením tréninku jsme instalovali do auta čip časomíry, odzkoušeli jeho funkčnost a po půlnoci (spíš nad ránem) jsme se, kde se dalo, nasoukali do spacích pytlů a aspoň na chvíli se pokusili usnout, abychom před závodem i během něho jevili alespoň nějaké známky života.

V neděli po rozednění a vydatné snídani jsme se před půl devátou usadili v depu. Během následující hodiny se kromě povinné technické prohlídky a opětovného odzkoušení funkčnosti čipů časomíry nic dalšího nedělo, všichni měli ještě nějaký čas na poslední kontroly svých závoďáků.

Mezitím Ota Klika zaujal své místo u stanoviště se závodními zdroji energie a Lenka Šustrová se posadila za stříhací pult online streamu. Jak se za chvíli ukázalo, zbytečně. Večer a v noci fungovalo internetové připojení nutné pro stream bezvadně, ale ráno si postavilo hlavu a rozhodlo se, že bude přenášet všechno možné, jen stream za žádnou cenu ne. Ač neradi, museli jsme přímý přenos Sedlčanského poháru oželet, na jakékoli opravy už nezbýval čas.

Přesně v deset hodin přivítala všechny přítomné RNDr. Drahomíra Grinová, organizátorka závodu, a společně s ředitelem školy Mgr. Radomírem Peckou a starostou města Ing. Ivanem Janečkem popřála všem týmům mnoho štěstí a co nejlepší umístění.

Několik minut před půl jedenáctou vstoupil na dráhu Otakar Klika a na pokyn jury začal rovnat auta na startovním roštu v pořadí odpovídajícím umístění v předchozím závodu, který se o dva týdny dříve konal v Brně. Na nás proto připadla pátá pozice.

Přesně v půl jedenácté, po desetivteřinovém odpočtu, zatroubil sedlčanský starosta na historickou hasičskou trumpetku a auta vyrazila vpřed. Za nás zahajovala závod Adéla Hrbková. V jejích rukou připomínal závoďák rozzuřeného býka řítícího se proti rudě zbarvenému šátku. Po pěti minutách drsné jízdy a několika nárazech do svodidel se levé kolo zvláštně propadlo dovnitř karoserie a auto se stalo téměř nepojízdným. Aby ne, levý svislý čep přední nápravy byl ohnutý, zastávka v depu a výměna tohoto dílu byly nevyhnutelné. Naše do té doby slušné pořadí se v tu ráno změnilo, propadli jsme se na poslední příčku.

Po pit stopu (jak se zastávce v depu říká) převzal řízení Ondra Špičák. Nato, že závodil teprve podruhé, počínal si docela dobře. Během jeho jízdy odlétlo levé zadní kolo, ale s tím jsme si naštěstí poradili velmi rychle – stačilo pořádně dotáhnout šroub držící unašeč na ose a do konce závodu zůstaly všechny díly zadní nápravy na svých místech. Naše jméno tou dobou figurovalo na šestém nebo sedmém řádku časomíry.

Hodinu a šestnáct minut po startu se stalo něco velmi málo pravděpodobného, tudíž nečekaného. Hlavu si postavil počítač časomíry, který ztuhl. Ať kdokoli dělal, co chtěl, přinutit tohoto tvrdohlavce k práci se nepodařilo. Jediným možným řešením proto bylo vyhlášení červené vlajky a zastavení závodu do doby, než bude provoz časomíry obnoven. Jury zaznamenala dosavadní výsledky, aby s nimi mohla po skončení závodu pracovat.

Ondra Špičák, který odjezdil přibližně hodinu a dvacet minut, předal jízdní vysílačku do rukou Tomáše Vlčka. Nedá se říct, že Tomáš jezdil špatně, ale nárazy do svodidel s následným pit stopem se nevyhnuly ani jemu – na scénu se dostalo prasklé pravé rameno přední nápravy. Tahle oprava bůhvíjak zdlouhavá nebyla, ale o čas nás stejně okradla.

Následující půlhodinu, ve které zároveň uběhla první polovina závodu, řídil opět Ondra. Během jeho jízdy se nic zvláštního nepřihodilo, ale protože začínal být unavený, vystřídala ho Adéla. Její přibližně čtyřicetiminutová místy až moc temperamentní jízda s občasnými nárazy nebo přeskoky svodidel si vybrala svou daň v podobě téměř sešrotované levé strany přední nápravy.

Čas ubíhal, auto stále v depu. Konec závodu se blížil, časomíra ukázala zbývající minutu. V té chvíli se naše auto objevilo opět na dráze a Ondra Špičák s ním velmi opatrně projel pomyslnou cílovou páskou. Nakonec jsme - přes veškerou smůlu – dojeli šestí, což se definitivně potvrdilo při pozávodní technické kontrole a závěrečném ceremoniálu.

Trofej za první místo si domů odvezli Kysuckí Strojníci, naši slovenští přátelé. Když se tenhle tým na závodišti objeví, šanci porazit ho má jen málokdo. Zkrátka kdo umí, umí, a my jim přejeme, aby se jim takhle dařilo, jak nejdéle to půjde.

Heroický výkon podali naši kamarádi, tým RC RACING Hubálov. V jedné chvíli to s nimi vypadalo hodně špatně – při nehodě jim prasklo šasí držící celé auto pohromadě. Naštěstí měli s sebou tenhle díl náhradní, a protože ho v souladu s pravidly seriálu mohli vyměnit, nevypadli ze hry a závod úspěšně dokončili. Obsadili druhou příčku a my můžeme jen hluboce smeknout.

Závod v Sedlčanech nám dal co proto - dráha neodpouštěla vůbec nic a jasně se ukázalo, že nevyspalí řidiči dělají zbytečné chyby. Nám nezbývá nic jiného než tenhle nedostatek napravit.

Závodu Sedlčanský pohár jsme se mohli zúčastnit díky podpoře Nadace ORLEN Unipetrol, firmy INELSEV sro, dvou nejmenovaných stomatologů a ještě dalších dvou lidí, kteří si přejí zůstat v anonymitě. Přízně si vážíme a budeme se snažit ji příště zúročit.

Poděkování patří Ing. Tomáši Baumrukovi ze Střední technické školy Most – vylepšené životně důležité díly našeho závoďáku obstály na výbornou.

Velká slova díků patří naší škole, kterou je Gymnázium T. G. Masaryka, Litvínov, za podporu – bez ní bychom mohli pracovat a závodit jen těžko.

V pátek 12. ledna se náš HC Verva Racing Team 44 ve zcela nové závodní sestavě, kterou tvořili Adéla Hrbková, Ondřej Špičák, Pavel Šváb a Tomáš Vlček, vypravili společně s Mgr. Martinem Laxou do Brna na závod ISŠA Hydrogen Cup, který uzavřel první polovinu šestidílného seriálu Hydrogen RC Challenge Cup.

Hubálovští přivezli do jihomoravské metropole také seniory našeho týmu Otakara Kliku a Lenku Šustrovou – tentokrát už nikoli jako závodníky, ale jako asistenty jury.

Z Litvínova jsme odjížděli přesně ve dvanáct hodin. Navzdory pátečnímu odpoledni jsme se během cesty nesetkali se žádnými komplikacemi, a tak jsme po jedné přestávce na lehký oběd a druhé na kávu zaparkovali těsně před půl pátou v areálu brněnské Integrované brněnské školy automobilní.

V tělocvičně rozměrů hangáru (znáte z článků z minulých let) ještě stejně nebylo všechno připraveno, a tak jsme se vydali na komentovanou prohlídku školy, ve které si každý, kdo má rád auta a motocykly, určitě přijde na své.

Exkurze by nebyla kompletní, kdybychom nezašli i do protiatomového krytu z dob studené války, který měl ochránit jednotky starající se o ochranu Královopolské strojírny v případě jaderného úderu nebo havárie elektrárny v Dukovanech.

Když jsme si prohlédli vše, co jsme mohli, vrátili jsme se zpět na závodiště, pozdravili se s ostatními týmy, prohlédli si pěknou dráhu převážně rychlostního charakteru, vybalili a začali trénovat.

Jenže právě na této pěkné dráze se naše auto občas chovalo jako letadlo v ploché vývrtce – přímá jízda obtížná, průjezd zatáčkami bez smyku a kompletního přetočení téměř nemožný. Po několika minutách tohoto kobercového baletu jsme zajeli do depa, nasadili kola s měkčí směsí a po ujetí několika metrů seděl závoďák jak přibitý.

Společně s Adélou a Tomášem trénovali i naši nováčci Ondra a Pavel. I přesto, že neměli se závodní dráhou žádné zkušenosti, nejezdili vůbec špatně – a to ani tehdy, když se na okruhu objevila auta více týmů.

V úvodu článku zaznělo, že nejen Lenka, ale také Ota se během závodu měli zhostit role asistentů jury. Karty se ale trochu zamíchaly – mezibořský ORLEN Unipetrol Racing Team se objevil pouze ve dvojčlenné sestavě, ve které by se dalo závodit jen těžko. Bez jakéhokoli zaváhání proto Ota Klika oblékl dres s číslem 56 a po zbytek večera i celý následující den působil jako plnohodnotný člen našich krajanů.

Po obvyklé večerní technické přejímce závodních aut a baterií jsme ještě nějakou dobu trénovali, a když čas pokročil, závoďák jsme důkladně zkontrolovali a asi tak hodinu po půlnoci jsme šli spát.

V sobotu 13. ledna jsme se před půl devátou usadili v tělocvičně opět ve svém depu. Po úspěšném absolvování první technické kontroly jsme stejně jako ostatní týmy objeli jedno kolo, abychom zkontrolovali funkčnost čipu časomíry, a připravovali se na začátek samotného závodu. Těsně po půl desáté vydala jury pokyn k seřazení aut na startovním roštu v pořadí odpovídajícím výsledkům předchozího závodu Hydrogen Power Racing, který se konal loni začátkem prosince v Kutné Hoře. Nám proto připadla třetí pozice.

Po desetivteřinovém odpočtu se přesně v devět čtyřicet ozval zvukový signál. Řidiči zabrali za plyn a auta vyrazila vpřed. Jako první řídila Adéla Hrbková. Jezdila pěkně svižně a přesně, dařilo se jí držet pořadí – dráha jí už opravdu není cizí. V autě bylo také všechno v pořádku – vodíkový systém pracoval, jak měl, napětí baterie vykazovalo hodnoty přesně podle našich představ.

V osmé minutě se však všechno obrátilo vzhůru nohama. Zboku do nás neúmyslně narazili Plzeňští a v tu chvíli začala jízda našeho závoďáku připomínat kulhajícího nosorožce. Mysleli jsme si, že praskl disk pravého zadního kola, ale ten byl v naprostém pořádku. Se vší parádou to odnesla zadní osa - byla prohnutá jak luk.

Nemohli jsme dělat nic jiného než osu vyměnit. Samotný úkon není složitý, ale kvůli jeho určité zdlouhavosti jsme přišli o spoustu času – naše jméno se v tabulce časomíry propadlo na poslední řádek, což úplně dobře nevypadalo – takhle jsme opravdu skončit nechtěli.

Když jsme znovu vyjeli z depa, uvědomili jsme si, že jinou osu zadní nápravy už nemáme, a pokud odejde i tahle, závod nedokončíme, a proto jsme jezdili co možná nejopatrněji. Adélu vystřídal nováček Pavel Šváb. I když neměl žádné závodní zkušenosti, začalo se během jeho řízení naše jméno pomalu odlepovat ode dna, a když po hodině předával jízdní vysílačku Ondrovi Špičákovi, figurovali jsme na sedmé příčce.

Na začátku druhé poloviny závodu vystřídal Ondru Tomáš Vlček a pokračoval v docela svižném tempu, prodral se až na čtvrtou příčku. Na ní jsme se, bohužel, dlouho neudrželi – Tomáš řídil opatrně, jak jen mohl, ale zabránit občasným mírným nárazům se mu nepodařilo. Proto se i poslední osa, kterou jsme měli, ohnula. Její poškození bylo naštěstí mnohem menší než té předchozí, a tak jsme s autem, které se chvělo, jako kdyby v něm skotačily berušky, mohli jet dál.

Na poslední hodinu závodu předal Tomáš řízení opět do rukou Adély. S ohnutou osou si toho na dráze moc dovolit nemohla – jezdila proto velmi opatrně a hlavně tak, aby se kvůli ohnuté ose nepoškodilo ještě něco jiného.

Od startu uplynuly přesně čtyři hodiny a klakson oznámil konec závodu. Z celkového počtu deseti týmů jsme nakonec dojeli pátí, což je vzhledem k okolnostem vynikající výsledek.

Ani naši přátelé, tým RC Racing Hubálov, se během závodu zrovna nenudili. Přes dva prasklé disky, rozpadlou těhlici a špatnou přilnavost kol se jim podařilo protlačit se z konce tabulky až na třetí místo, což jim ze srdce přejeme – jejich výkon byl úctyhodný.

Výborně se vedlo našim kamarádům ze Slovenska, Kysuckým Strojníků. Ihned po startu nasadili pěkně ostré tempo, které udrželi až do konce, a vyhráli tak na celé čáře. Vítězství jim právem patří, gratulujeme.

I když jsme neskončili na bedně, máme z našeho výsledku velkou radost. Navzdory vážnému poškození, jakým ohnutí osy zadní nápravy bezesporu je, jsme závod nejen dokončili, ale ještě jsme se umístili v polovině tabulky.

ISŠA Hydrogen Cup byl po dlouhé době závodem, kterého se v našich barvách nezúčastnili Ota Klika ani Lenka Šustrová, a ve kterém si mladí členové museli poradit sami – zvládli to na výbornou. Až Ondra Špičák a Pavel Šváb získají trochu více zkušeností, mohli by společně s Adélou Hrbkovou a Tomášem Vlčkem vytvořit opravdu silný závodní tým.

Naši účast v závodu ISŠA Hydrogen Cup podpořily Nadace ORLEN Unipetrol, firma INELSEV sro, dva nejmenovaní stomatologové a další dva lidé, kteří si přejí zůstat v anonymitě. Podpory si velmi vážíme a budeme se snažit zúročit ji v budoucnu.

Děkujeme Ing. Tomáši Baumrukovi ze Střední školy technické v Mostě za součástky zhotovené pro náš závoďák – bez nich si ho už představit nedokážeme.

Jsme velice vděčni za významnou přízeň, kterou nám projevuje naše škola – Gymnázium T. G. Masaryka, Litvínov

fotogalerie zde