V pátek 14. října jsme odjeli do Hubálova, kde se o den později konal závod H2 Challenge, první díl již druhého ročníku seriálu Hydrogen RC Challenge Cup. O šest týdnů dříve však vůbec nebylo jasné, jestli toho budeme schopni.
Na přelomu letních prázdnin a nového školního roku se tým dostal do silných turbulencí. Přesně řečeno: vybuchla car-bomba a situace nevypadala vůbec dobře. O co byla exploze silnější, o to dříve se - naštěstí - všechny okolnosti obrátily v náš prospěch a začínalo se rýsovat, že čtyřicet čtyřka ze startovní listiny hned tak nezmizí.
Povýbuchový spad se začal usazovat, situace se postupně konsolidovala a nastal čas začít se dívat do budoucnosti a tehdy nedávnou minulost nechat hodně daleko za sebou. Závod H2 Challenge se neúprosně blížil, bylo nutné se důkladně připravit. Několik hodin jsme věnovali tréninku na dráze a samozřejmě, že nechyběla ani generální prohlídka závoďáku.
Do Hubálova jsme nakonec odcestovali, a to v závodní sestavě David Bílý, Daniel Janovský, Otakar Klika a Lenka Šustrová. Po příjezdu k areálu učiliště, přivítání se s Jendou Janíčkem
a týmem RC Racing Hubálov, našimi přáteli, jsme se usadili v tělocvičně.
Uvnitř nás čekalo docela milé překvapení – dráha na zbrusu nových kobercích, které se Jendovi Janíčkovi podařilo opatřit několik dní před závodem.
Na rozdíl od předchozích let měla připravená trať vyloženě rychlostní charakter – zatáček málo, dlouhých rovin hodně – na takové dráze jsme už dlouho nejezdili. Nakonec – nebyli jsme jediný tým, který se s touhle skutečností musel popasovat.
Při prohlídce dráhy jsme řešili, na jakých kolech pojedeme. Zvítězily „mechy“ a za chvíli se ukázalo, že to byla dobrá volba – auto sedělo na trati jak přibité.
Během tréninku se nic vážného nestalo – tedy až na to, že občas auto jelo tam, kam samo chtělo. Příčina vězela v dosti opotřebovaném servo saveru (součástce, která chrání samotné servo před zničením). Servo saverů jsme měli několik – ale doma, kde nám byly platné jako praseti logaritmické pravítko. Poprosili jsme Hubálovské a ti nám zcela nezištně zapůjčili servo saver náhradní. Po jeho instalaci jezdil náš závodní speciál tak, jak měl.
Trénink skončil, většina týmů se uložila – i v tělocvičně – ke spánku. Kdo si myslí, že jsme se do říše snů odebrali i my, hluboce se mýlí. Přesunuli jsme se do jednoho z pokojů a vrhli jsme se na náš závoďák. Ne, že by to bylo třeba, ale jistota je jistota. Lenka kontrolovala přední nápravu, z preventivních důvodů vyměnila „céčka“, Ota auto čistil, David rozebral diferenciál, Dan lepil dohromady nová kola – a tak bychom mohli pokračovat. Asi v půl třetí (po půlnoci) bylo auto hotové a mohli jsme si jít konečně lehnout.
Druhý den ráno, v sobotu, jsme se po vydatné snídani odebrali opět do tělocvičny a rovnou jsme zamířili k depu. Stejně jako ostatní týmy jsme připravili auto na technickou prohlídku. Jury neshledala na našem závodním autě žádné nesrovnalosti, v účasti na závodech nám tedy nic nebránilo.
Na rozdíl od loňska se na závody přišlo podívat docela dost návštěvníků. Proto jsme i letos pro ně připravili předváděcí jízdu modelů vytištěných na 3D tiskárně. Bílá Škoda 110 Super sport týmu RC Racing Hubálov i náš černý Ferat Vampire RSR vzbudily u návštěvníků velkou pozornost. Každý, kdo mohl, fotil, až to vypadalo, jako když se skupina japonských turistů vypravila na zájezd.
Přiblížila se hodina startu a byl čas seřadit auta na startovním roštu, v předvečer závodů jsme si vylosovali 6. pozici.
Již tradičně závod zahajoval David Bílý, od samotného začátku si počínal velmi dobře. Udržovali jsme temp s Kysuckými strojníky, týmem ze Slovenska, a pražskými Motol Speeders. Kola utěšeně narůstala a zdálo se, že to tak zůstane. Nezůstalo. V autě se po několika minutách rozsvítila červená kontrolka oznamující nutnost výměny hydrostiku (vodíkové nádržky), což bylo přinejmenším divné – vodík obvykle měníme po půlhodině.
Nebylo divu – hydrostik byl špatně dotažený a kvůli tomu vodík, místo aby proudil do palivového článku, unikal do ovzduší. Naštěstí není v autě nic, co by jiskřilo, takže Hindenburg na kolečkách se nekonal.
Po nasazení nového hydrostiku odjelo auto několik kol a bylo v depu zas – opět kvůli nedostatku vodíku. Hydrostik byl dotažený správně, ale vodíku v něm bylo málo. Situace se ještě jednou zopakovala a teprve čtvrtý hydrostik již byl v pořádku. Konstatovali jsme, že další nádržky rozšířily řady umřelých.
Výměny hydrostiků byly rychlé, ale i tak jsme ztratili docela dost kol, propadli jsme se na třetí příčku. David jezdil pěkně svižně, podařilo se mu probojovat se na příčku druhou. U řízení ho vystřídal Dan, ani on se za svou jízdu nemusel stydět – Kysuckým jsme začali šlapat na paty.
Docela dobře dávali o sobě vědět pražští Motol Speeders – opřeli se do pedálů a za chvíli nás předjeli. Mezi tím vystřídala Dana Lenka, Lenku později Ota. Oba jsou špičkoví řidiči a oba měli docela natrénováno – jenomže smůla se jim začala pěkně lepit na paty.
Lenka jezdila příliš opatrně, tj. pomalu, Ota zase z nepochopitelných důvodů boural (na tréninku jezdil normálně). Kvůli nárazu do svodidel se auto začalo chovat dost divně, ale závada byla naštěstí banální – ze svých kloubků vypadly tlumič a spojovací tyč. Obojí stačilo nacvaknout a jízda mohla pokračovat.
Jenomže mezi tím vším jsme se propadli na čtvrté a chvilkami dokonce na páté místo. Takhle jsme skončit opravdu nechtěli. Řízení se ujali Dan s Davidem a postupně se jim podařilo probojovat se až na druhou příčku. Dost těsně se na nás nalepili Brněnští, chvílemi byli od nás vzdáleni jen jedno nebo dvě kola – ale postupně se podařilo náš náskok před nimi trochu zvýšit. Kysučany se nám dohnat nepodařilo, ale i tak jsme nakonec dojeli druzí, což vzhledem ke všem okolnostem vůbec není špatný výsledek.
Můžeme říct, že jsme vyhráli sami nad sebou – zaškolujeme novou členku, řešíme nadcházející akce, pracujeme na druhém závodním voze, přemýšlíme nad vylepšením stávajícího závoďáku a zjišťujeme, kde je třeba se zlepšit – zkrátka díváme se opravdu daleko před sebe a moc si přejeme, aby se náš tým ocitl opět na pevné půdě.
H2 Challenge můžeme označit za skutečně vydařenou akci. Všechno klapalo, jak mělo, návštěvnost z řad veřejnosti byla vysoká a závody lze označit za mezinárodní - pozvání k účasti totiž přijali Kysuckí strojníci – tým ze Slovenské republiky, se kterým jsme navázali užší spolupráci a rádi se s nimi příště setkáme.
Bohuš Belak, vedoucí Kysuckých, se postaral o online stream. Bohužel, internetové připojení nebylo dostatečně rychlé, a tak přenos, jak Bohuš sám poznamenal, vypadal jako powerpointová prezentace s komentářem – no co, stane se. Už teď víme, že stream příštích závodů, kterých se Strojníci zúčastní, bude bezvadný.
Mrzelo nás, že Hubálovští kvůli potížím s autem skončili na 6. místě. Věříme, že příště se jim povede líp, což jim ze srdce přejeme.
Do Hubálova, kde jsme zahájili novou závodní sezónu, jsme mohli odcestovat především díky podpoře naší školy, Gymnázia T. G. Masaryka, za což jí patří velký dík.
Za HC Verva Racing Team 44
Martin Laxa
Zveřejněno v
Zprávy
Označeno v
