neděle, 21 duben 2019 21:24

Horizon Grand Prix Ostrava Doporučený

Napsal(a)
Oficiální logo závodů Horizon Grand Prix Oficiální logo závodů Horizon Grand Prix

V úterý 16. dubna 2019 odcestoval tým ve složení Karel Dittrich, Jiří Kordanič (3. A), Otakar Klika, Denny Kronych (septima) a Martin Procházka (2. A) společně s Mgr. Martinem Laxou a Ing. Michalem Nechanickým do Ostravy na národní kolo Horizon Grand Prix, závodů dálkově řízených modelů aut s vodíkovým pohonem. Společně s dalšími 13 středoškolskými týmy jsme změřili své síly ve středu 17. dubna.

Co všechno závodu předcházelo? Stejně jako další zúčastněné školy obdrželo naše gymnázium stavebnici modelu auta. Úkolem týmu bylo vestavět do auta vodíkovou jednotku a celkově upravit auto tak, aby bylo schopno absolvovat šestihodinový závod s maximálním povoleným nebo menším množstvím elektrické energie dodávané z baterií, případně z vodíkové jednotky.

Krabice s autem se ve škole objevila koncem ledna – na přípravy tedy moc času nezbývalo, pouhé přibližně dva a půl měsíce. Nešlo o to jen auto postavit, ale také v rámci možností jej vylepšit, otestovat a naučit se s ním jezdit. Všechno zde uvedené vypadá možná zábavně, ale taková legrace to zas není – pod časovým tlakem už vůbec ne. Práce na RC modelu je totiž stejná jako na prototypu skutečného auta, jen všechno je (v našem případě) desetkrát menší.

Fotogalerie zde

Odpolední spíše společenská setkání se začala postupně měnit ve večerní až noční směny, při kterých se auto rozebíralo, předělávalo, znovu skládalo a v neposlední řadě testovalo. Právě ony testy v tělocvičně byly časově nejnáročnější – museli jsme podle možností odladit podvozek, změnit umístění a uchycení některých komponent, důkladně otestovat dojezd a stanovit styl jízdy.

Poslední přípravy a testy skončily v noci ze soboty 13. na neděli 14. dubna. Od této chvíle se už nic měnit nedalo, auto se nacházelo v definitivní závodní konfiguraci.

Nastal čas odjezdu. V úterý 16. dubna brzy ráno jsme se všichni sešli na mosteckém nádraží, odkud jsme s přestupem v Praze odcestovali rovnou do Ostravy. Po ubytování, kontrole auta, vyplnění inspekčního listu a krátkém odpočinku jsme z hotelu odjeli do Trojhalí Karolina. Čekala nás technická kontrola vozu a večerní trénink. Právě tam se tým dohodl, že na závodech budou řídit Jirka Kordanič, Otakar Klika a Martin Procházka, stálou službu v depu budou mít Denny Kronych a Karel Dittrich.

Náš tým se měl původně jmenovat TTT (Tým torzní tuhosti, což měl na svědomí Ing. Nechanický), ale oficiální sponzor závodu si vymínil přejmenování na HC Verva Racing Team. Zpočátku jsme změnu všichni nesli dost nelibě, ale s tím se nedalo nic dělat – zvyknout se na to dalo.  

Auto šlapalo jako hodinky i přesto, že trénink místy připomínal demoliční show - některé týmy pustily na dráhu vozy, které by šlo označit za nebezpečné, jiné týmy měly řidiče, kteří drželi ovladač snad prvně v životě. Náš tým si na dráze počínal suverénně, přece jen jsme měli alespoň něco odježděno. Po skončení tréninku jsme odešli na hotel, kde, po lehké úpravě karoserie, jsme se odebrali ke spánku, abychom byli čerství na středu, den závodů.

Ve středu v 8:00 jsme se po odevzdání baterií a hydrostiků (vodíkových bombiček) dověděli, že naše startovní číslo je 44, a začali se věnovat posledním kontrolám vozu. Všechno se zdálo být v pořádku. V klidu jsme očekávali příchod komise, pro kterou měl každý tým připravenou prezentaci svého vozu – tedy i my. Projev našich studentů musel být zajímavý, na tvářích komisařů se dosti často objevoval upřímný úsměv. Aby ne – v našem autě se nacházely karbonové držáky zhotovené z obehraných hokejek a použili jsme i několik dílků stavebnice Merkur. Komisi zcela uchvátila „guma z trenclí“, která přidržovala vodíkové bombičky. Všichni komisaři vybuchli smíchy, když se dověděli, že jsme už do auta nestihli vestavět vyhřívaná sedadla, adaptivní tempomat, klimatizaci a hlavně palubní desku s mahagonovým obložením.

Fotogalerie zde

Přiblížil se čas začátku závodu a stalo se to nejhorší, co nás mohlo v tu chvíli potkat – auto si postavilo hlavu a ani se nehlo. Nervozita v týmu stoupala, nikdo z doprovázejících učitelů zasáhnout nemohl – pravidla to nedovolovala. Čas běžel, auto stále v depu. Studenti vyzkoušeli a zkontrolovali všechno možné – nic. Po dlouhé půlhodině se ukázalo, že ono stávkování způsobila naprostá banalita (přímo pitomost), která nenapadla nikoho z nás.

Nejspíš během tréninku (spíš demoliční derby) předchozí den se nepatrně uvolnily šrouby uchycení motoru. Kvůli tomu motor nezabíral, jak měl, a auto zkrátka nejelo. Po dotažení šroubů a kontrole usazení motoru bylo vše v pořádku a od té doby vůz jezdil až do konce závodů bez problémů. Na dráhu jsme se tedy dostali s půlhodinovým zpožděním.

Co teď – byli jsme na posledním místě a takhle jsme opravdu skončit nechtěli. Martin Procházka se do auta pěkně obul a během několika minut ono půlhodinové zpoždění dohnal. Několik okamžiků se jméno našeho týmu objevovalo dokonce na 6. místě, ale po nějaké době bylo nutno zvolnit, abychom vystačili s energií – telemetrické údaje byly neúprosné. Po přibližně 15 minutách se naši řidiči střídali – jízda na dráze společně s dalšími 13 vozy byla dost vyčerpávající a vyžadovala velké soustředění.

V průběhu závodu naše umístění kolísalo, v jednu dobu jsme se propadli až na 10. pozici. Díky dobré energetické rozvaze a příznivým údajům z telemetrie jsme mohli opět zrychlit a do cíle jsme dojeli ze 14 soutěžících týmů jako osmí, což vzhledem k počátečním problémům a silné konkurenci není vůbec špatný výsledek. Při průjezdu našeho vozu pod cílovou vlajkou jsme si všichni oddychli, závod jsme úspěšně bez poruch dokončili, auto vydrželo a celou dobu jezdilo dobře.

Po fotografování jednotlivých týmů a jejich vozů čekala všechny zúčastněné poslední část programu závodního dne, vyhlášení vítězů. Odešli jsme od dráhy a usadili se před pódiem na druhé straně haly. Po skončení několika úvodních projevů jsme čekali na samotné vyhlášení vítězů jednotlivých kategorií.

Najednou zaznělo číslo 44, startovní číslo našeho týmu – byli jsme pozváni na pódium jako tým s nejlepší prezentací. Nechtěli jsme tomu věřit, dokud naše startovní číslo nezaznělo podruhé.

Do absolutního šoku jsme se dostali v okamžiku, kdy naše startovní číslo zaznělo v několika minutách již potřetí – dověděli jsme se, že jsme zvítězili v kategorii nováčků. To už byla docela silná káva, s něčím takovým jsme vůbec, ale vůbec nepočítali. Oněch několik minut slávy jsme si náležitě vychutnali a říkali si, jestli je něco takového vůbec možné. Jak vidno, je.

Nesmírně šťastní, navíc s dvěma trofejemi a pamětním listem v ruce, jsme odešli na hotel, kde jsme náš dvojitý úspěch náležitě oslavili. Jen pro pořádek: protože se jednalo o školní akci, připili jsme si NEALKOHOLICKÝM sektem.

Ve čtvrtek, v den odjezdu, jsme se z čisté zvědavosti zašli podívat alespoň na část druhého závodního dne. Všichni jsme konstatovali, že se na dráze jezdilo mnohem klidněji než ve středu a v hale nebyl tak velký hluk – druhý den už zkrátka nebyl tak živý jako ten náš. Pobavilo nás, když malý a nenápadný Trabant 601 dokázal převrátit na střechu mnohem větší a těžší auto.

Čas strávený v Ostravě se přiblížil ke svému konci. Ač neradi, odjeli jsme z Karoliny na hlavní nádraží a vydali se na zpáteční cestu - i tentokrát s přestupem v Praze. Po přibližně šesti hodinách jsme v pořádku dorazili domů.

Ve volných chvílích i během cesty jsme neřešili pomalu nic jiného než další ročník závodů a také auto, se kterým budeme závodit. Všem je nám jasné, že současný vůz by příští rok mezi silnou konkurencí už neobstál. Věříme, že se nám podaří sehnat dostatek prostředků na stavbu nového auta, abychom se mohli ostatním ukázat v jiném světle.

Fotogalerie zde

Přípravy a hlavně samotné závody s sebou přinesly několik dalších efektů. Tým docela dobře fungoval a na závodech si dokázal poradit bez pomoci doprovázejících učitelů. Studenti prakticky uplatnili některé znalosti z fyziky – věděli, jak nakládat s údaji z telemetrie a podle toho přizpůsobit styl jízdy. Během stavby auta poznali nejen samotné komponenty, ale také v autě použité materiály, a naučili se je opracovávat.

A co je nejdůležitější: zúčastnění studenti byli ochotni přípravám na Horizon GP věnovat spoustu svého volného času. Veškeré práce spojené s autem (kromě samotných závodů) probíhaly zásadně mimo výuku, což si v dnešní době zasluhuje velký obdiv.

Poděkování patří Monice Morávkové, „vodíkářce“ našeho týmu – právě ona se starala o hydrostiky (vodíkové bombičky) a o jejich používání vedla podrobnou statistiku.

Sice nepsaným, ale opravdu důležitým členem týmu se stal Honza Možný – bývalý student naší školy, který již za svých gymnaziálních let závodil s RC modely a také je sám stavěl. Spoustu věcí jsme s ním konzultovali, s jinými nám pomohl. Bez něho bychom přípravy a možná i závody zvládli jen těžko. Honza má pro nás cenu zlata.

Největší poděkování patří naší škole, která nás podpořila nejen morálně, ale také finančně. Díky tomu jsme se mohli závodů zúčastnit.

Věříme, že se budeme moci zúčastnit závodů i příští rok - moc bychom si to přáli.
Martin Laxa

Fotogalerie zde

Číst 264 krát Naposledy změněno čtvrtek, 25 duben 2019 06:12

AKTUÁLNĚ Z GYMNÁZIA

 
 

Tyto stránky používají cookies. Tím, že na stránkách setrváte, souhlasíte s jejich používáním.